sp. zn. sukls85004/2015, sukls85005/2015, sukls85007/2015

SOUHRN ÚDAJŮ O PŘÍPRAVKU

1. NÁZEV PŘÍPRAVKU

Olimesta 10 mg Olimesta 20 mg Olimesta 40 mg potahované tablety

2. KVALITATIVNÍ A KVANTITATIVNÍ SLOŽENÍ

Olimesta 10 mg, potahované tablety

Jedna potahovaná tableta obsahuje olmesartanum medoxomilum 10 mg. Olimesta 20 mg, potahované tablety

Jedna potahovaná tableta obsahuje olmesartanum medoxomilum 20 mg.

Pomocná látka se známým účinkem:

10 mg

Jedna tableta obsahuje 57,50 mg monohydrátu laktosy. 20 mg

Jedna tableta obsahuje 115,00 mg monohydrátu laktosy.

40 mg

Jedna tableta obsahuje 230,00 mg monohydrátu laktosy. Úplný seznam pomocných látek viz bod 6.1.

3. LÉKOVÁ FORMA

Potahovaná tableta.

10 mg: bílé, kulaté, mírně bikonvexní potahované tablety, s vyraženým označením „S1“ na jedné straně tablety; průměr tablety: 6,5 mm, tloušťka 2,4 mm - 3,4 mm.

20 mg: bílé, kulaté, mírně bikonvexní potahované tablety, s vyraženým označením „S2“ na jedné straně tablety; průměr tablety: 8 mm, tloušťka 3,4 mm - 4,5 mm.

40 mg: bílé, oválné, bikonvexní potahované tablety, s vyraženým označením „S3“ na jedné straně tablety; rozměry tablety: 13x8 mm, tloušťka 4,3 mm - 5,5 mm.

4. KLINICKÉ ÚDAJE

4.1 Terapeutické indikace

Léčba esenciální hypertenze.

4.2 Dávkování a způsob podání

Dávkování

Dospělí

Doporučená počáteční dávka olmesartan medoxomilu je 10 mg jednou denně. U pacientů, jejichž krevní tlak není po této dávce dostatečně upraven, může být dávka olmesartan medoxomilu zvýšena na 20 mg jednou denně, což je optimální dávka. Pokud potřeba snížení krevního tlaku stále trvá, dávka olmesartan medoxomilu může být zvýšena na maximální denní dávku 40 mg nebo může být léčba doplněna hydrochlorothiazidem.

Antihypertenzní účinek olmesartan medoxomilu se podstatně projeví v průběhu 2 týdnů po zahájení léčby a je maximální přibližně okolo 8. týdne po zahájení léčby. Toto je třeba brát v úvahu při zvažování úpravy dávkování u některých pacientů.

Starší pacienti (65 let nebo starší)

U starších pacientů není obvykle třeba upravovat dávkování (viz níže dávkování doporučené pro pacienty s poruchou funkce ledvin). Pokud je třeba zvýšit dávku až na maximální dávku 40 mg denně, krevní tlak musí být pečlivě sledován.

Pacienti s poruchou funkce ledvin

Maximální dávka pro pacienty s mírnou až středně závažnou poruchou funkce ledvin (clearance kreatininu 20 - 60 ml/min) je 20 mg olmesartan medoxomilu jednou denně, a to vzhledem k omezeným zkušenostem s vyššími dávkami u této skupiny pacientů. U pacientů se závažnou poruchou funkce ledvin (clearance kreatininu < 20 ml/min) se použití olmesartan medoxomilu nedoporučuje, protože zkušenosti s použitím u těchto pacientů jsou jen omezené (viz body 4.4, 5.2).

Pacienti s poruchou funkce jater

U pacientů s mírnou poruchou funkce jater není třeba upravovat doporučené dávkování. U pacientů se středně závažnou poruchou funkce jater se doporučuje počáteční dávka 10 mg olmesartan medoxomilu jednou denně a maximální dávka nesmí překročit 20 mg jednou denně. U pacientů s poruchou funkce jater užívajících již diuretika a/nebo jiná antihypertenziva se doporučuje pečlivé sledování krevního tlaku a funkcí ledvin. Zkušenosti s podáváním olmesartan medoxomilu pacientům se závažnou poruchou funkce jater nejsou, a proto se podávání této skupině pacientů nedoporučuje (viz body 4.4 a 5.2). Olmesartan medoxomil se nesmí podávat pacientům s obstrukcí žlučových cest (viz bod 4.3).

Pediatrická populace

Bezpečnost a účinnost přípravku Olimesta u dětí a dospívajících ve věku do 18 let nebyla stanovena. V současné době dostupné údaje jsou uvedeny v bodě 4.8, 5.1 a 5.2, ale nelze určit žádná doporučení ohledně dávkování.

Z důvodu obav ohledně bezpečnosti a chybějících dat se olmesartan medoxomil nemá používat u dětí ve věku do 1 roku.

Způsob podání

Pro zlepšení compliance se doporučuje podávat tablety přípravku Olimesta každý den přibližně ve stejnou dobu, s jídlem nebo nezávisle na něm, např. při snídani. Tablety se polykají a zapíjejí dostatečným množstvím tekutiny (např. jednou sklenicí vody). Tablety se mají polykat celé a nesmí se žvýkat.

4.3 Kontraindikace

Hypersenzitivita na léčivou látku nebo na kteroukoli pomocnou látku uvedenou v bodě 6.1.

Druhý a třetí trimestr těhotenství (viz body 4.4 a 4.6).

Obstrukce žlučových cest (viz bod 5.2).

Současné užívání přípravku Olimesta s přípravky obsahujícími aliskiren je kontraindikováno u pacientů s diabetes mellitus nebo s poruchou funkce ledvin (GFR < 60 ml/min/1,73 m²) (viz body 4.5 a 5.1).

4.4 Zvláštní upozornění a opatření pro použití

Intravaskulární volumová deplece:

Symptomatická hypotenze, zvláště po první dávce, se může vyskytnout u pacientů s nedostatkem tekutin a/nebo sodíku v důsledku silné léčby diuretiky, dietního omezení příjmu soli, průjmu nebo zvracení. Tyto stavy je třeba před podáním olmesartan medoxomilu upravit.

Jiné stavy se stimulací systému renin-angiotenzin-aldosteron:

U pacientů, jejichž tonus cév a funkce ledvin závisí především na aktivitě systému renin-angiotenzin-aldosteron (např. pacientů se závažným městnavým srdečním selháním nebo onemocněním ledvin, včetně stenózy renální arterie), bývá léčba jinými léky, které ovlivňují tento systém, spojena s akutní hypotenzí, azotemií, oligurií nebo vzácně akutním selháním ledvin. Možnost vzniku obdobných reakcí nelze vyloučit ani u antagonistů receptorů pro angiotenzin II.

Renovaskulární hypertenze:

Pacienti s bilaterální stenózou renální arterie nebo stenózou arterie zásobující jednu fungující ledvinu jsou ve zvýšené míře ohroženi závažnou hypotenzí a nedostatečností ledvin, pokud jsou léčeni přípravky ovlivňujícími systém renin-angiotenzin-aldosteron.

Porucha funkce ledvin a transplantace ledvin:

Pokud olmesartan medoxomil užívají pacienti s poruchou funkce ledvin, doporučuje se sledovat pravidelně hladiny draslíku v séru a hladinu kreatininu. Podávání olmesartan medoxomilu se nedoporučuje pacientům se závažnou poruchou funkce ledvin (clearance kreatininu < 20 ml/min) (viz body 4.2, 5.2). Nejsou žádné zkušenosti s podáváním olmesartan medoxomilu pacientům po nedávné transplantaci ledvin nebo pacientům s terminálním stádiem poruchy funkce ledvin (tj. clearance kreatininu < 12 ml/min).

Porucha funkce jater:

Zkušenosti s podáváním pacientům se závažnou poruchou funkce jater nejsou, a proto se podávání olmesartan medoxomilu těmto pacientům nedoporučuje (dávkovací doporučení pro pacienty s lehkou nebo středně závažnou poruchou funkce jater viz bod 4.2).

Hyperkalemie:

Užívání léčivých přípravků, které ovlivňují systém renin-angiotenzin-aldosteron, může způsobit hyperkalemii.

Riziko, že by hyperkalemie mohla být fatální, je zvýšeno u starších pacientů, u pacientů s renální insuficiencí a u pacientů s diabetem, u pacientů současně léčených jinými přípravky, které mohou zvyšovat hladinu draslíku a/nebo u pacientů s přidruženými obtížemi.

Před zvažováním současného podávání přípravků ovlivňujících systém renin-angiotenzin-aldosteron je třeba zvážit poměr mezi přínosem a rizikem a jiné alternativy léčby.

Hlavními rizikovými faktory hyperkalémie, které je třeba vzít v úvahu, jsou:

-    Diabetes, porucha funkce ledvin, věk (nad 70 let).

-    Kombinace s jedním nebo více jinými léčivými přípravky ovlivňujícími systém renin-angiotenzin-aldosteron a/nebo doplňky draslíku. Některé léčivé přípravky nebo terapeutické třídy léčivých přípravků mohou vyvolat hyperkalemii: náhrady solí obsahující draslík, kalium šetřící diuretika, inhibitory ACE, antagonisté receptorů pro angiotenzin II, nesteroidní antiflogistika (včetně selektivních inhibitorů COX-2), heparin, imunosupresivní látky jako cyklosporin nebo takrolimus, trimethoprim.

- Přidružené obtíže, především dehydratace, akutní srdeční dekompenzace, metabolická acidóza, zhoršení funkce ledvin, náhlé zhoršení stavu ledvin (např. infekční onemocnění), rozklad buněk (např. akutní ischemie končetin, rhabdomyolýza, rozsáhlé trauma).

U ohrožených pacientů se doporučuje pečlivé sledování draslíku v séru (viz bod 4.5).

Lithium:

Stejně jako u jiných antagonistů receptorů pro angiotenzin II, se současné podávání olmesartan medoxomilu a lithia se nedoporučuje (viz bod 4.5).

Stenóza aortální nebo mitrální chlopně; obstrukční hypertrofická kardiomyopatie:

Stejně jako u jiných látek působících vazodilataci, je u pacientů se stenózou aortální nebo mitrální chlopně nebo obstrukční hypertrofickou kardiomyopatií vhodná zvláštní opatrnost.

Primární aldosteronismus:

Pacienti s primárním aldosteronismem obecně neodpovídají na antihypertenziva působící inhibici systému renin-angiotenzin-aldosteron. Proto se používání olmesartan medoxomilu u těchto pacientů nedoporučuje.

Sprue-like enteropatie:

Několik měsíců až let po zahájení léčby byl velmi vzácně u pacientů užívajících olmesartan hlášen silný, chronický průjem s výrazným úbytkem tělesné hmotnosti, zřejmě způsobený lokální opožděnou hypersenzitivní reakcí. Biopsie střev často prokázaly atrofii klků. Pokud se u pacienta v průběhu léčby olmesartanem objeví takové příznaky, vylučte jinou etiologii. Pokud není zjištěna jiná etiologie, zvažte vysazení olmesartan medoxomilu. Jestliže příznaky vymizí a sprue-like enteropatie je biopsií potvrzena, léčba olmesartan medoxomilem nemá být obnovena.

Etnické rozdíly:

Stejně jako u všech ostatních antagonistů angiotenzinu II, je antihypertenzní účinek olmesartan medoxomilu poněkud nižší u černošské populace než u jiných pacientů. Je to pravděpodobně způsobeno vyšší prevalencí stavů s nízkou hladinou reninu u černošských pacientů trpících hypertenzí.

Těhotenství:

Podávání antagonistů angiotenzinu II nesmí být zahajováno během těhotenství. Pokud není pokračování léčby antagonisty angiotenzinu II považováno za nezbytné, pacientky plánující těhotenství musí být převedeny na alternativní antihypertenziva, která mají pro užívání v těhotenství stanoven bezpečnostní profil. Pokud je diagnostikováno těhotenství, léčba antagonisty angiotenzinu II musí být okamžitě ukončena, a je-li to vhodné, musí být zahájena alternativní léčba (viz body 4.3 a 4.6).

Jiné:

Stejně jako u jiných antihypertenziv, může nadměrný pokles krevního tlaku u pacientů s ischemickou chorobou srdeční nebo ischemickou cerebrovaskulární chorobou vyústit v infarkt myokardu nebo cévní mozkovou příhodu.

Duální blokáda systému renin-angiotenzin-aldosteron (RAAS):

Bylo prokázáno, že současné užívání inhibitorů ACE, blokátorů receptorů pro angiotenzin II nebo aliskirenu zvyšuje riziko hypotenze, hyperkalemie a snížení funkce ledvin (včetně akutního selhání ledvin). Duální blokáda RAAS pomocí kombinovaného užívání inhibitorů ACE, blokátorů receptorů pro angiotenzin II nebo aliskirenu se proto nedoporučuje (viz body 4.5 a 5.1).

Pokud je duální blokáda považována za naprosto nezbytnou, má k ní docházet pouze pod dohledem specializovaného lékaře a za častého pečlivého sledování funkce ledvin, elektrolytů a krevního tlaku. Inhibitory ACE a blokátory receptorů pro angiotenzin II nemají být používány současně u pacientů s diabetickou nefropatií.

Přípravek Olimesta obsahuje laktosu. Pacienti se vzácnými dědičnými problémy s intolerancí galaktosy, vrozenou nedostatečností laktasy nebo malabsorpcí glukosy a galaktosy nemají tento přípravek užívat.

4.5 Interakce s jinými léčivými přípravky a jiné formy interakce

Studie interakcí byly provedeny pouze u dospělých.

Vliv jiných léků na olmesartan medoxomil:

Doplňky draslíku a kalium šetřící diuretika:

Na základě zkušeností s používáním jiných léků, které ovlivňují systém renin-angiotenzin-aldosteron, může vést současné používání kalium šetřících diuretik, doplňků draslíku, náhrad solí obsahujících draslík nebo jiných léků, které mohou zvyšovat hladinu draslíku v séru (např. heparin), ke zvýšení hladin draslíku v séru (viz bod 4.4). Současné používání se proto nedoporučuje.

Jiná antihypertenziva:

Účinek olmesartan medoxomilu na snížení krevního tlaku může být zvýšen současným podáváním jiných antihypertenziv.

Nesteroidní antiflogistika (NSA):

Nesteroidní antiflogistika (včetně kyseliny acetylsalicylové v dávkách > 3 g/den a inhibitorů COX-2) a antagonisté receptorů pro angiotenzin II mohou působit synergicky snižováním glomerulární filtrace. Rizikem současného podávání NSA a antagonistů angiotenzinu II je výskyt akutního selhání ledvin. Z tohoto důvodu se doporučuje sledování funkcí ledvin na počátku léčby a pravidelná hydratace pacienta.

Kromě toho současné užívání může snižovat antihypertenzní působení antagonistů receptorů pro angiotenzin II, což může vést k částečné ztrátě jejich účinnosti.

Kolesevelam, sekvestrant žlučových kyselin:

Současné užívání sekvestrantu žlučových kyselin kolesevelam hydrochloridu snižuje systémovou dostupnost a maximální koncentraci olmesartanu v plasmě a snižuje t_1/2. Podávání olmesartan medoxomilu alespoň 4 hodiny před užitím kolesevelam hydrochloridu se snižuje účinek této interakce léčiv. Má být zváženo podávání olmesartan medoxomilu alespoň 4 hodiny před užitím kolesevelam hydrochloridu (viz bod 5.2).

Jiné látky:

Po léčbě antacidy (hydroxid hlinito-hořečnatý) bylo pozorováno mírné snížení biologické dostupnosti olmesartanu. Současné podávání warfarinu a digoxinu nemělo vliv na farmakokinetiku olmesartanu.

Duální blokáda systému renin-angiotenzin-aldosteron (RAAS):

Data z klinických studií ukázala, že duální blokáda systému renin-angiotenzin-aldosteron (RAAS) pomocí kombinovaného užívání inhibitorů ACE, blokátorů receptorů pro angiotenzin II nebo aliskirenu je spojena s vyšší frekvencí nežádoucích účinků, jako je hypotenze, hyperkalemie a snížená funkce ledvin (včetně akutního renálního selhání) ve srovnání s použitím jedné látky ovlivňující RAAS (viz body 4.3, 4.4 a 5.1).

Vliv olmesartan medoxomilu na jiné léky:

Lithium:

Při současném podávání lithia a inhibitorů ACE či antagonistů angiotenzinu II bylo pozorováno reverzibilní zvýšení koncentrace lithia v séru a jeho toxicity. Proto se současné používání olmesartan medoxomilu a lithia nedoporučuje (viz bod 4.4). Pokud je současné použití nutné, doporučuje se pečlivé sledování hladin lithia v séru.

Jiné látky:

Látky, které byly zkoumány ve specifických klinických studiích na zdravých dobrovolnících, byly warfarin, digoxin, antacida (hydroxid hlinito-hořečnatý), hydrochlorothiazid a pravastatin. Klinicky významné interakce nebyly pozorovány a zvláště olmesartan medoxomil neměl významný vliv na farmakokinetiku nebo farmakodynamiku warfarinu nebo farmakokinetiku digoxinu.

In vitro olmesartan nevykazuje klinicky významné inhibiční účinky na lidské enzymy cytochromu P450, tj. enzymy 1A1/2, 2A6, 2C8/9, 2C19, 2D6, 2E1 a 3A4, a nemá žádné nebo jen minimální indukční účinky na aktivitu cytochromu P450 potkanů. Proto nebyly provedeny in vivo studie interakcí se známými inhibitory nebo induktory enzymů cytochromu P450 a klinicky významné interakce mezi olmesartanem a léky metabolizovanými enzymy cytochromu P450 uvedenými výše se nepředpokládají.

4.6 Fertilita, těhotenství a kojení

Těhotenství

Epidemiologická data týkající se rizika teratogenity po užívání inhibitorů ACE během prvního trimestru těhotenství nejsou přesvědčivá; nicméně malé zvýšení rizika nelze vyloučit. I když kontrolovaná epidemiologická data týkající se rizik při užívání antagonistů angiotenzinu II nejsou, podobná rizika mohou existovat i pro tuto skupinu léků. Pokud není pokračování léčby antagonisty angiotenzinu II považováno za nezbytné, pacientky plánující těhotenství musí být převedeny na alternativní antihypertenziva, která mají pro užívání v těhotenství stanoven bezpečnostní profil. Pokud pacientka otěhotní, léčba antagonisty angiotenzinu II musí být okamžitě ukončena, a je-li to vhodné, musí být zahájena alternativní léčba.

Je známo, že užívání antagonistů angiotenzinu II během druhého a třetího trimestru působí toxicky na plod (snížená funkce ledvin, oligohydramnion, retardace osifikace lebky) a na novorozence (selhání ledvin, hypotenze, hyperkalemie) (viz bod 5.3).

Jestliže došlo k užívání antagonistů angiotenzinu II od druhého trimestru těhotenství, doporučuje se vyšetření ledvin a lebky ultrazvukem.

Kojenci, jejichž matky užívaly antagonisty angiotenzinu II, musí být pečlivě pozorováni kvůli hypotenzi (viz body 4.3 a 4.4).

Kojení

Olmesartan se vylučuje do mléka samic potkanů, ale není známo, zda se vylučuje také do mateřského mléka u lidí. Protože nejsou k dispozici žádné informace o užívání přípravku Olimesta v období kojení, užívání přípravku Olimesta se nedoporučuje a preferují se alternativní léky s lépe stanoveným bezpečnostním profilem v období kojení, a to zejména pokud je kojeno novorozené nebo předčasně narozené dítě.

4.7    Účinky na schopnost řídit a obsluhovat stroje

Přípravek Olimesta má malý nebo mírný vliv na schopnost řídit nebo obsluhovat stroje. U pacientů užívajících antihypertenziva se mohou příležitostně vyskytnout závratě nebo únava, které mohou narušit schopnost reagovat.

4.8    Nežádoucí účinky

Shrnutí bezpečnostního profilu:

Nejčastěji hlášenými nežádoucími účinky při léčbě olmesartan medoxomilem jsou bolest hlavy (7,7 %), příznaky podobné chřipkovým (4,0 %) a závrať (3,7 %).

V placebem kontrolovaných studiích monoterapie byl pouze jeden nežádoucí účinek jednoznačně spojený s léčbou, a to závrať (2,5% incidence u olmesartan medoxomilu a 0,9% u placeba).

Ve srovnání s placebem byla také incidence hypertriglyceridemie a zvýšení kreatinfosfokinázy poněkud vyšší u olmesartan medoxomilu (2,0 % versus 1,1 %), resp. (1,3 % versus 0,7 %).

Seznam nežádoucích účinků v tabulce:

Nežádoucí účinky olmesartan medoxomilu získané z klinických studií, studií bezpečnosti po uvedení na trh a spontánních hlášení jsou shrnuty v tabulce níže.

Jsou uvedeny podle třídy orgánových systémů a seřazeny podle četnosti výskytu za použití následujícího pravidla: velmi časté (>1/10); časté (>1/100 až <1/10); méně časté (>1/1 000 až <1/100); vzácné (>1/10 000 až <1/1 000); velmi vzácné (<1/10 000); není známo (z dostupných údajů nelze určit).

Třídy orgánových systémů MedDRA	Nežádoucí účinky	Četnost
Poruchy krve a lymfatického systému	T rombocytopenie	Méně časté
Poruchy imunitního systému	Anafylaktická reakce	Méně časté
Poruchy metabolismu a výživy	Hypertriglyceridemie	Časté
	Hyperurikemie	Časté
	Hyperkalemie	Vzácné
Poruchy nervového systému	Závrať	Časté
	Bolest hlavy	Časté
Poruchy ucha a labyrintu	Vertigo	Méně časté
Srdeční poruchy	Angina pectoris	Méně časté
Cévní poruchy	Hypotenze	Vzácné
Respirační, hrudní a mediastinální poruchy	Bronchitida	Časté
	Faryngitida	Časté
	Kašel	Časté
	Rinitida	Časté
Gastrointestinální poruchy	Gastroenteritida	Časté
	Průjem	Časté
	Bolest břicha	Časté
	Nauzea	Časté
	Dyspepsie	Časté
	Zvracení	Méně časté
	Sprue-like enteropatie (viz bod 4.4)	Velmi vzácné
Poruchy kůže a podkožní tkáně	Exantém	Méně časté
	Alergická dermatitida	Méně časté
	Kopřivka	Méně časté
	Vyrážka	Méně časté
	Svědění	Méně časté
	Angioedém	Vzácné
Poruchy svalové a kosterní soustavy a pojivové tkáně	Artritida	Časté
	Bolest zad	Časté
	Bolest kostí	Časté
	Myalgie	Méně časté
	Spasmus svalů	Vzácné
Poruchy ledvin a močových cest	Hematurie	Časté

	Infekce močových cest	Časté
	Akutní selhání ledvin	Vzácné
	Insuficience ledvin	Vzácné
Celkové poruchy a reakce v místě	Bolest	Časté
aplikace	Bolest na hrudi	Časté
	Periferní otok	Časté
	Příznaky podobné chřipkovým	Časté
	Únava	Časté
	Otok obličeje	Méně časté
	Astenie	Méně časté
	Malátnost	Méně časté
	Letargie	Vzácné
Vyšetření	Zvýšení jaterních enzymů	Časté
	Zvýšení močoviny v krvi	Časté
	Zvýšení kreatinfosfokinázy v krvi	Časté
	Zvýšení kreatininu v krvi	Vzácné

V časové souvislosti s užíváním blokátorů receptorů angiotenzinu II byly hlášeny jednotlivé případy rhabdomyolýzy.

Doplňující informace pro vybrané populace

U starších pacientů je výskyt hypotenze mírně zvýšen, a to z vzácného výskytu na méně častý výskyt. Pediatrická _ populace:

Bezpečnost olmesartanu byla sledována u 361 dětí a dospívajících ve věku 1 - 17 let v průběhu 2 klinických studií. Ačkoli povaha a závažnost nežádoucích účinků je u dětí podobná jako u dospělých, četnost výskytu následujících nežádoucích účinků je u dětí vyšší:

-    Epistaxe je u dětí častý nežádoucí účinek (tj. > 1/100 až < 1/10), což u dospělých nebylo zjištěno.

-    U dětí ve věku 6 - 17 let se ve skupině s vysokou dávkou olmesartanu v průběhu 3týdenní dvojitě zaslepené studie téměř zdvojnásobila incidence závratí a bolestí hlavy objevujících se v průběhu léčby.

Souhrnný bezpečnostní profil olmesartanu u pediatrických pacientů se významně neliší od bezpečnostního profilu u dospělých.

Hlášení podezření na nežádoucí účinky

Hlášení podezření na nežádoucí účinky po registraci léčivého přípravku je důležité. Umožňuje to pokračovat ve sledování poměru přínosů a rizik léčivého přípravku. Žádáme zdravotnické pracovníky, aby hlásili podezření na nežádoucí účinky na adresu:

Státní ústav pro kontrolu léčiv Šrobárova 48 100 41 Praha 10

Webové stránky: http://www.sukl.cz/nahlasit-nezadouci-ucinek

4.9 Předávkování

Co se týče předávkování u lidí, k dispozici jsou jen omezené informace. Nejpravděpodobnějším následkem předávkování je hypotenze. Při předávkování musí být pacient pečlivě sledován; léčba má být symptomatická a podpůrná.

Informace o možném odstranění olmesartanu dialýzou nejsou k dispozici.

5. FARMAKOLOGICKÉ VLASTNOSTI

5.1 Farmakodynamické vlastnosti

Farmakoterapeutická skupina: Antagonisté angiotenzinu II, samotní, ATC kód: C09CA08. Mechanismus účinku / Farmakodynamické účinky

Olmesartan medoxomil je silným, po perorálním podání aktivním, selektivním antagonistou receptorů pro angiotenzin II (typ ATj). Předpokládá se, že blokuje všechny účinky angiotenzinu II zprostředkované ATi receptory, a to bez ohledu na zdroj a cestu syntézy angiotenzinu II. Výsledkem selektivního antagonismu receptorů pro angiotenzin II (AT₁) je zvýšení hladiny reninu v plasmě a koncentrací angiotenzinu I a II a mírné snížení koncentrace aldosteronu v plasmě.

Angiotenzin II je primární vazoaktivní hormon systému renin-angiotenzin-aldosteron a hraje významnou roli v patofyziologii hypertenze modifikované (AT₁) receptory typu 1.

Klinická účinnost a bezpečnost

Při hypertenzi vyvolává olmesartan medoxomil na dávce závislé, dlouho přetrvávající snížení arteriálního krevního tlaku. Hypotenze po první dávce nebyla zaznamenána, stejně jako tachyfylaxe v průběhu dlouhodobé léčby nebo znovu objevení hypertenze po ukončení léčby.

Dávkování olmesartan medoxomilu jednou denně zajišťuje efektivní a plynulé snížení krevního tlaku v průběhu dávkovacího intervalu 24 hodin. Užívání jednou denně vyvolává obdobné snížení krevního tlaku jako užívání dvakrát denně při zachování stejné celkové denní dávky.

Při kontinuální léčbě je maximálního snížení krevního tlaku dosaženo přibližně okolo 8. týdne po zahájení léčby, ačkoli podstatný antihypertenzní účinek je pozorován již po 2 týdnech léčby. Při současném užívání s hydrochlorothiazidem je snižování krevního tlaku aditivní a současné podávání je dobře snášeno.

Účinek olmesartanu na mortalitu a morbiditu není dosud znám.

Randomizovaná studie „Randomised Olmesartan and Diabetes Microalbuminuria Prevention (ROADMAP) study“ na 4447 pacientech s diabetes mellitus typu 2, normoalbuminurií a alespoň jedním dalším kardiovaskulárním rizikovým faktorem zkoumala, zda léčba olmesartanem může oddálit nástup mikroalbuminurie. Medián sledování byl 3,2 let a pacienti v této době užívali navíc k jiným antihypertenzivům, s výjimkou ACE inhibitorů nebo inhibitorů uvolňování angiotenzinu, buď olmesartan nebo placebo.

U primárního cílového parametru studie prokázala významné snížení rizika v době do nástupu mikroalbuminurie ve prospěch olmesartanu. Po úpravě kvůli rozdílům v krevním tlaku toto snížení rizika již nebylo statisticky významné. Mikroalbuminurie se rozvinula u 8,2 % (178 z 2160) pacientů ve skupině s olmesartanem a 9,8 % (210 z 2139) ve skupině s placebem.

Co se týče sekundárních cílových parametrů, kardiovaskulární příhody se objevily u 96 pacientů (4,3 %) užívajících olmesartan a 94 pacientů (4,2 %) užívajících placebo. Incidence mortality z kardiovaskulárních příčin byla vyšší u olmesartanu než u placeba (15 pacientů (0,7 %) versus 3 pacienti (0,1 %)) navzdory podobným poměrům u nefatální cévní mozkové příhody (14 pacientů (0,6 %) versus 8 pacientů (0,4 %)), nefatálního infarktu myokardu (17 pacientů (0,8 %) versus 26 pacientů (1,2 %)) a mortalitě z nekardiovaskulárních příčin (11 pacientů (0,5 %) versus 12 pacientů (0,5 %)). Celková mortalita byla u olmesartanu číselně vyšší (26 pacientů (1,2 %) versus 15 pacientů (0,7 %)), což bylo dáno zejména vyšším počtem fatálních kardiovaskulárních příhod.

Studie „Olmesartan Reducing Incidence of End-stage Renal Disease in Diabetic Nephropathy Trial (ORIENT)“ zkoumala účinky olmesartanu na renální a kardiovaskulární ukazatele u 577 randomizovaných japonských a čínských pacientů s diabetes mellitus 2. typu a zjevnou nefropatií. Medián sledování byl 3,1 let, pacienti v tomto období užívali navíc k jiným antihypertenzivům včetně ACE inhibitorů buď olmesartan nebo placebo.

Primární kombinovaný cílový parametr (doba do prvního zdvojnásobení kreatininu v séru, konečné stádium onemocnění ledvin, úmrtí z jakékoli příčiny) byl pozorován u 116 pacientů ze skupiny užívajících olmesartan (41,1 %) a 129 pacientů ze skupiny užívající placebo (45,4 %) (HR 0,97 (95% CI 0,75 až 1,24); p=0,791). Kombinovaný sekundární kardiovaskulární cílový parametr byl pozorován u 40 pacientů léčených olmesartanem (14,2 %) a 53 pacientů užívajících placebo (18,7 %). Tento kombinovaný kardiovaskulární cílový parametr zahrnoval úmrtí z kardiovaskulárních příčin u 10 (3,5 %) pacientů užívajících olmesartan versus 3 (1,1 %) užívajících placebo, celkovou mortalitu 19 (6,7 %) versus 20 (7,0 %), nefatální cévní mozkovou příhodu 8 (2,8 %) versus 11 (3,9 %) a nefatální infarkt myokardu 3 (1,1 %) versus 7 (2,5 %).

Ve dvou velkých randomizovaných, kontrolovaných studiích (ONTARGET (ONgoing Telmisartan Alone and in combination with Ramipril Global Endpoint Trial) a VA NEPHRON-D (The Veterans Affairs Nephropathy in Diabetes)) bylo hodnoceno podávání kombinace inhibitoru ACE s blokátorem receptorů pro angiotenzin II.

Studie ONTARGET byla vedena u pacientů s anamnézou kardiovaskulárního nebo cerebrovaskulárního onemocnění nebo u pacientů s diabetes mellitus 2. typu se známkami poškození cílových orgánů. Studie VA NEPHRON-D byla vedena u pacientů s diabetes mellitus 2. typu a diabetickou nefropatií.

V těchto studiích nebyl prokázán žádný významně příznivý účinek na renální a/nebo kardiovaskulární ukazatele a na mortalitu, ale v porovnání s monoterapií bylo pozorováno zvýšené riziko hyperkalemie, akutního poškození ledvin a/nebo hypotenze. Vzhledem k podobnosti farmakodynamických vlastností, jsou tyto výsledky relevantní rovněž pro další inhibitory ACE a blokátory receptorů pro angiotenzin II. Inhibitory ACE a blokátory receptorů pro angiotenzin II proto nesmí pacienti s diabetickou nefropatií užívat současně.

Studie ALTITUDE (Aliskiren Trial in Type 2 Diabetes Using Cardiovascular and Renal Disease Endpoints) byla navržena tak, aby zhodnotila přínos přidání aliskirenu k standardní terapii inhibitorem ACE nebo blokátorem receptorů pro angiotenzin II u pacientů s diabetes mellitus 2. typu a chronickým onemocněním ledvin, kardiovaskulárním onemocněním, nebo obojím. Studie byla předčasně ukončena z důvodu zvýšení rizika nežádoucích komplikací. Kardiovaskulární úmrtí a cévní mozková příhoda byly numericky častější ve skupině s aliskirenem než ve skupině s placebem a zároveň nežádoucí účinky a sledované závažné nežádoucí účinky (hyperkalemie, hypotenze a renální dysfunkce) byly častěji hlášeny ve skupině s aliskirenem oproti placebové skupině.

Pediatrická _ populace:

Antihypertenzní účinek olmesartan medoxomilu v případě pediatrické populace byl zkoumán v randomizované, dvojitě zaslepené, placebem kontrolované studii se 302 pacienty s hypertenzí ve věku 6 až 17 let. Sledovaná populace se skládala z kohorty 112 pacientů černé pleti a 190 pacientů různých ras, která zahrnovala 38 černošských pacientů. Etiologie hypertenze byla převážně esenciální hypertenze (87 % v černošské kohortě a 67 % ve smíšené kohortě). Pacienti s tělesnou hmotností 20 až < 35 kg byli randomizováni k užívání 2,5 mg (nízká dávka) nebo 20 mg (vysoká dávka) olmesartan medoxomilu jednou denně a pacienti s tělesnou hmotností > 35 kg byli randomizováni k užívání 5 mg (nízká dávka) nebo 40 mg (vysoká dávka) olmesartan medoxomilu jednou denně. Olmesartan medoxomil statisticky významně snižoval jak systolický, tak diastolický krevní tlak v dávkování upraveném podle tělesné hmotnosti. V nízkodávkovém režimu olmesartan medoxomil statisticky významně snižoval systolický krevní tlak o 6,6 mmHg a ve vysokodávkovém o 11,9 mmHg oproti výchozím hodnotám. Tento účinek byl pozorován také v průběhu 2týdenní randomizované fáze přerušení užívání přípravku, pomocí níž bylo prokázáno, že jak systolický, tak diastolický krevní tlak statisticky významně stoupl ve skupině užívající placebo ve srovnání se skupinou užívající olmesartan medoxomil. Léčba byla účinná u pediatrických pacientů s primární i sekundární hypertenzí. Stejně jako v populaci dospělých pacientů byl pokles krevního tlaku nižší u černošských pacientů.

Ve stejné studii byl 59 pacientům ve věku 1 až 5 let s tělesnou hmotností > 5 kg podáván olmesartan medoxomil v dávce 0,3 mg/kg jednou denně po dobu tří týdnů v nezaslepené fázi studie a následně byla v dvojitě zaslepené fázi provedena randomizace k užívání olmesartan medoxomilu nebo placeba. Na konci druhého týdne přerušení užívání byl zjištěn průměrný pokles systolického/diastolického krevního tlaku celkově o 3/3 mmHg ve skupině užívající olmesartan medoxomil; tento rozdíl v krevním tlaku nebyl statisticky signifikantní (95% CI -2 až 7/-1 až 7).

5.2 Farmakokinetické vlastnosti

Absorpce a distribuce

Olmesartan medoxomil je proléčivo. Ve střevní sliznici a v portální krvi je během absorpce z gastrointestinálního traktu rychle přeměňován esterázami na farmakologicky účinný metabolit olmesartan.

Intaktní olmesartan medoxomil nebo intaktní boční řetězec medoxomilové složky byly detekovány v plasmě nebo exkretech. Průměrná absolutní biologická dostupnost olmesartanu z tablet byla 25,6 %.

Průměrné maximální plasmatické koncentrace (Cmax) olmesartanu je dosaženo během 2 hodin po perorálním podání olmesartan medoxomilu; koncentrace olmesartanu v plasmě se zvyšuje přibližně lineárně se zvyšováním jednotlivé perorální dávky až do 80 mg.

Potrava má minimální vliv na biologickou dostupnost olmesartanu a proto olmesartan medoxomil smí být podáván jak s potravou, tak bez ní.

Klinicky významné rozdíly ve farmakokinetice olmesartanu spojené s pohlavím nebyly pozorovány.

Olmesartan se silně váže na plasmatické bílkoviny (99,7 %), ale potenciál ke klinicky významným interakcím následkem vytěsnění z vazby na bílkoviny mezi olmesartanem a jinými současně podávanými léky se silnou vazbou na plasmatické bílkoviny, je nízký (což bylo potvrzeno nepřítomností klinicky významných interakcí mezi olmesartanem a warfarinem). Vazba olmesartanu na krevní buňky je zanedbatelná. Průměrný distribuční objem po intravenózním podání je nízký (16 -29 l).

Biotransformace a eliminace

Celková plasmatická clearance byla 1,3 l/hod. (CV, 19 %) a byla relativně pomalá ve srovnání s průtokem krve játry (cca 90 l/hod.). Po jednorázovém perorálním podání ¹⁴C-značeného olmesartan medoxomilu se 10 - 16 % podané radioaktivity objevilo v moči (velká většina v průběhu 24 hodin po podání dávky) a zbytek radioaktivity byl zaznamenán ve stolici. Na základě systémové dostupnosti 25,6 % lze vypočítat, že absorbovaný olmesartan je odstraňován jak renální exkrecí (cca 40 %), tak hepato-biliární exkrecí (cca 60 %). Veškerá zaznamenaná radioaktivita byla identifikována jako olmesartan. Další významné metabolity nebyly detekovány. Enterohepatální oběh olmesartanu je minimální. Protože velké množství olmesartanu se vylučuje žlučí, použití u pacientů s obstrukcí žlučových cest je kontraindikováno (viz bod 4.3).

Terminální eliminační poločas olmesartanu po opakovaném perorálním podání je 10 až 15 hodin. Ustálený stav je dosažen po několika prvních dávkách a další akumulace již není po 14 dnech při opakovaném podání zřejmá. Renální clearance byla přibližně 0,5 - 0,7 l/hod. a byla nezávislá na dávce.

Farmakokinetika u vybraných populací

Starší pacienti (65 let nebo starší):

U starších pacientů (65 - 75 let) trpících hypertenzí byla AUC v ustáleném stavu ve srovnání s mladšími věkovými skupinami zvýšena o cca 35 % a u velmi starých pacientů (> 75 let) o cca 44 %.

Toto zvýšení může být alespoň částečně spojeno se zhoršenými funkcemi ledvin u této skupiny pacientů.

Porucha funkce ledvin:

U pacientů s mírnou, středně závažnou a závažnou poruchou funkce ledvin byla AUC v ustáleném stavu ve srovnání se zdravými dobrovolníky zvýšena o 62 %, 82 %, resp. 179 %. (viz body 4.2, 4.4).

Porucha funkce jater:

Po jednorázovém perorálním podání byly hodnoty AUC olmesartanu o 6 % resp. 65 % vyšší při mírné resp. středně závažné poruše funkce jater než u odpovídajících zdravých dobrovolníků. Nevázaná frakce olmesartanu ve 2. hodině po podání u zdravých dobrovolníků, u pacientů s mírnou poruchou funkce jater a u pacientů se středně závažnou poruchou funkce jater byla 0,26 %, 0,34 % resp. 0,41 %. Po opakovaném podání pacientům se středně závažnou poruchou funkce jater byla průměrná AUC olmesartanu opět o 65 % vyšší než u zdravých dobrovolníků. Průměrné hodnoty C_max olmesartanu byly u pacientů s poruchou funkce jater a zdravých jedinců podobné. Olmesartan medoxomil nebyl posuzován u pacientů se závažnou poruchou funkce jater (viz body 4.2, 4.4).

Pediatrická _ populace:

Farmakokinetika olmesartan medoxomilu byla zjišťována u pediatrických pacientů s hypertenzí ve věku 1 až 16 let. Clearance olmesartan medoxomilu byla po úpravě podle tělesné hmotnosti u pediatrických pacientů podobná jako u dospělých pacientů.

V případě pediatrických pacientů s poruchou funkce jater nejsou k dispozici žádné údaje o farmakokinetice.

Lékové interakce

Kolesevelam, sekvestrant žlučových kyselin:

Současné užívání 40 mg olmesartan medoxomilu a 3750 mg kolesevelam hydrochloridu zdravými dobrovolníky mělo za následek 28% snížení C_max a 39% snížení AUC olmesartanu. Menší účinek, 4% a 15% snížení C_max a AUC bylo pozorováno, pokud byl olmesartan medoxomil podán 4 hodiny před užitím kolesevelam hydrochloridu. Eliminační poločas olmesartanu byl snížen o 50 - 52 % bez ohledu na to, zda byl podán současně s kolesevelam hydrochloridem nebo 4 hodiny před kolesevelam hydrochloridem (viz bod 4.5).

5.3 Předklinické údaje vztahující se k bezpečnosti

Ve studiích chronické toxicity provedených na potkanech a psech vykazoval olmesartan medoxomil obdobné účinky jako jiní antagonisté AT₁ receptorů a inhibitory ACE: zvýšení hladiny močoviny (BUN) a kreatininu v krvi (v důsledku funkčních změn ledvin způsobených blokádou AT₁ receptorů); snížení váhy srdce; snížení parametrů červených krvinek (erytrocyty, hemoglobin, hematokrit); histologické známky poškození ledvin (regenerační léze renálního epitelu, ztluštění bazální membrány, dilatace tubulů). Tyto nežádoucí účinky způsobené farmakologickým působením olmesartan medoxomilu se vyskytly také v preklinických studiích provedených s jinými antagonisty AT1 receptorů a inhibitory ACE a mohou být omezeny současným perorálním podáváním chloridu sodného.

U obou živočišných druhů bylo pozorováno zvýšení aktivity plasmatického reninu a hypertrofie/hyperplazie juxtaglomerulárních buněk ledvin. Tyto změny, které patří mezi typické účinky inhibitorů ACE a antagonistů AT1 receptorů, nemusejí mít klinickou významnost.

Stejně jako u jiných antagonistů AT1 receptorů bylo zjištěno, že olmesartan medoxomil zvyšuje incidenci zlomů chromozomů v buněčných kulturách in vitro. V několika in vivo studiích provedených s olmesartan medoxomilem ve velmi vysokých dávkách (až 2000 mg/kg) podávaných perorálně nebyly pozorovány žádné významné účinky. Data z komplexní studie genotoxicity naznačují, že olmesartan velmi pravděpodobně nemá genotoxické účinky při klinickém používání.

Olmesartan medoxomil nebyl karcinogenní ani u potkanů (dvouletá studie) ani u myší, u kterých byl testován ve dvou studiích kancerogenity po dobu 6 měsíců s použitím transgenních modelů.

Ve studiích reprodukční toxicity provedených na potkanech neovlivňoval olmesartan medoxomil plodnost a nebyly zaznamenány ani teratogenní účinky. Shodně s jinými antagonisty angiotenzinu II, bylo přežití potomků po expozici olmesartan medoxomilem sníženo a po expozici samic v pokročilé fázi březosti a při kojení byla pozorována dilatace ledvinné pánvičky . Shodně s jinými antihypertenzivy byl olmesartan medoxomil více toxický pro březí samice králíků než pro březí samice potkanů, avšak známky fetotoxicity nebyly pozorovány.

6. FARMACEUTICKÉ ÚDAJE

6.1    Seznam pomocných látek

Jádro tablety:

Mikrokrystalická celulosa Monohydrát laktosy Částečně substituovaná hyprolosa Magnesium-stearát

Potahová vrstva:

Oxid titaničitý Mastek

Makrogol 3000 Polyvinylalkohol

6.2    Inkompatibility

Neuplatňuje se.

6.3    Doba použitelnosti

3 roky

6.4    Zvláštní opatření pro uchovávání

Tento léčivý přípravek nevyžaduje žádné zvláštní podmínky uchovávání.

6.5    Druh obalu a obsah balení

Blistry (OPA/Al/PVC fólie, Al fólie - neprůhledná): 10, 14, 28, 30, 56, 60, 84, 90, 98 a 100 potahovaných tablet v krabičce.

Obal na tablety (HDPE - neprůhledný), plastový šroubovací uzávěr (PP) s vysoušedlem: 100 potahovaných tablet v krabičce.

Na trhu nemusí být všechny velikosti balení.

6.6    Zvláštní opatření pro likvidaci přípravku a pro zacházení s ním

Veškerý nepoužitý léčivý přípravek nebo odpad musí být zlikvidován v souladu s místními požadavky.

7. DRŽITEL ROZHODNUTÍ O REGISTRACI

KRKA, d.d., Novo mesto, Smarješka cesta 6, 8501 Novo mesto, Slovinsko

8. REGISTRAČNÍ ČÍSLO(A)

Olimesta 10 mg: 58/320/16-C Olimesta 20 mg: 58/321/16-C Olimesta 40 mg: 58/322/16-C

9. DATUM PRVNÍ REGISTRACE/PRODLOUŽENÍ REGISTRACE

Datum první registrace: 27.7.2016

10. DATUM REVIZE TEXTU

27.7.2016

14